Tomáš Klus - Podléhnutí

Zase tu stojím s páskou na očích a malá dušička chvěje se ve mně. Co mi Bůh dal, to jsem protočil, já, občan planety Země. Tančila noc nad svým okrajem a já té noci odložil zbraně, hledajíc míry válkám, jež prohrajem' na té či na oné straně. Z hrdosti národ a z národu režim. Za kopcem zakop' jsem o vlastní nohu. To za divou Bárou teď ke splavu běžím, běžím, co mohu. Slunce, ač od sazí, svítilo na cesty. Mé první ráno v životě kata. To já se smál, když plakaly nevěsty. Tahleta válka je svatá. Na tisíc jmen jsme rozdali Bohu, i slepým ovcím tak vštěpili víru. Znovu jsem člověkem, ač v jiném slohu, nohsled a nimrod na míru. Když svlékl svou kůži a vyrazil na trh, narozen předčasně v roce hada, nevracel nikdy, co jiným dlužil, kapsu si natrh', což není vada. Slíbil mi vše, oč jsem ho žádal, v tu chvíli sem vítr přivanul zemřít. Pak pokynul rukou, bych nastavil záda, že na nový kabát bude mě měřit. Ze skříně vytáhněme kostlivce a dejme se do tance, hlavně nepropadnout etice, nač dbáti elegance. Když tě ze lži huba nebolí, svedeš-li svésti vinu, angažuj se, neboli buď součástí týmu.